ZÁKON OSUDU
Člověk má svobodu volby.Proti této svobodě však stojí konfrontace s následky jeho konání.O to se stará zákon osudu nebo-li zákon příčiny a důsledku,který se projevuje jako osud.Osud není ani neprozkoumatelné Boží rozhodnutí,ani slepá náhoda.Spíš je to ten nejspravedlnější zákon,který známe a který zní:"Každý dostane to,co zapříčinil.Nic míň,niv víc a nic jiného"Osud je tedy vždy šitý na míru našim individualním potřebám.Vypořádání se s osudem vede nakonec k setkání s onou Jedinou silou,jíž říkáme Bůh.
Člověk je stvořitel,nositel a překonavatel svého osudu.Každá myšlenka,každý pocit,každé slovo a každý čin jsou příčiny,za nimiž následují důsledky.Každý důsledek ve své kvalitě i kvantitě vždy odpovídá příčině.Neexistuje tedy ani náhoda,ani odměna,či potrestání,nýbrž jedině příčina a následek.
Osud je souhrn následků našich rozhodnutí.
Není možné něco udělat a utéci před důsledky.
Zákon osudu požaduje po člověku vědomé převzetí plné odpovědnosti za svůj život a stará se o to,aby byl konfrontován s důsledky svého jednání tak dlouho až problémy,které sám vytvořil vyřeší a tím se osvobodí.Zákon osudu zakročí tedy tam,kde člověk sám není schopen nastolit harmonii ve stvoření.
Zákon sám o sobě nemá žádnou schopnost rozhodování.Říká jen:"Když uděláš tohle,stane se tohle.Když uděláš tamto stane se tamto.Ty jsi stvořitel a ty rozhoduješ."
Každý tedy dostane to,co si zapříčinil sám,bez ohledu na to,skrze koho se to děje.Ten druhý je vždy jen poslem osudu.
Kdo dnes zaseje myšlenku,ten zítra sklidí čin,pozítří zvyk,posléze i charakter a nakonec svůj osud.A přesto je nám dána svoboda volby,co chceme stvořit.Zákon osudu nás konfrontuje jen s následky našeho jednání.
Zákon osudu tedy neomezuje svobodu jednotlivce.Každý si může svobodně určit,co chce zasít.Potom ovšem musí sklízet pouze to,co zasel.To,čemu lidé říkají osud,není při bližším pozorování nic jiného než tvoření.Způsob jakým se osud projevuje ukazuje jak jeho průvodce myslel,cítil a jednal.Každá myšlenka tak podle zákona rezonance přitahuje stejnorodé energie a tím se posiluje.To platí jak pro pozitivní oblasti,tak i pro negativní.
Zákon osudu nás neustále konfrontuje se skutečností,že veškeré dění v tomto světě je založeno na principu příčiny a důsledku.Co jsme zaseli,to sklidíme.Takže to,co sklízíme,jsme logicky museli zasít.Zákon osudu je tedy aspektem zákonu harmonie,který se stará o to,aby ke každému polu vždy existoval protipol a mohl se tak neutralizovat.Míra našich radostí a trápení odpovídá vždy přesně míře příčin,které jsme vytvořili.
Tento řetězec příčin a důsledků nezačíná narozením a nekončí smrtí.Táhne se skrz jednotlivé inkarnace a účelně je propojuje.V tomto životě již vytváříme podmínky svého příštího života a můžeme vědomě určit,jaký chceme mít v příštím životě osud.Tím je možné vysvětlit,že když se narodíme,nepřicházíme jen tak odnikud,nýbrž si s sebou neseme svůj nahromaděný osud z předchozích inkarnací a svůj základní charakter.Tato skutečnost objasňuje,proč člověk může mít vrozenou nemoc,nebo nějakou vadu.Nikdo nezačíná od nuly.Neseme si s sebou následky svých předchozích jednání a to jak pozitivní,tak negativní.Mnozí z nás se musejí rozloučit s obrazy,které si zamilovali.
Bůh neodměňuje ctnost a netrestá hříchy-hřích je "trestán"opět pouze hříchem.Slovo hřích má základ ve staroněmeckém slově"sinte" a neznamená nic jiného než odloučení.Jakmile vypadneme z řádu,jsme odloučeni od harmonie jednotného bytí s prapůvodem života a ocitáme se v hříchu.Toto odloučení je také jediným trestem.Tento trest jsme si ale zapříčinili sami a jen my můžeme to odloučení ukončit.Bůh se od nás nikdy neodvrací,to my zneužíváme svou svobodu.Kdykoliv se však můžeme vrátit do harmonie jednoty.Každé jednání,které přivede člověka blíže harmonii-a tím k Bohu-je tedy dobré.Cokoliv nás od Boha-a tím harmonie vzdaluje,je negativní.
Vysvětleme si také rozdíl mezi osudem a posláním.
Posláním člověka je stále dokonaleji vyjadřovat dokonalost svého opravdového bytí.
Ježíš řekl:Buďte dokonalí,jako je dokonalý Otec na nebesích."Ovšem jakou cestou a jakým způsobem toho dosáhneme,to už je na nás-svobodně si volíme svůj osud.Můžeme svůj vývoj pozdržet špatným myšlením,nebo naopak urychlit myšlením správným.
Svému poslání se však vyhnout nemůžeme.
Příčiny,které jsme si stanovili svými myšlenkami a činy,jsou věrně zaznamenány v naší duši.Tady je vedeno naše karmické konto,které si s sebou bereme z jedné inkarnace do druhé.Nedozrálá semínka tohoto života zapustí kořeny v půdě našeho příštího života a přinesou ovoce.Je tedy zcela nesmyslné utíkat před obtížnou situací,protože s ní beztak budeme konfrontováni tak dlouho,dokud ji nevyřešíme.Naše "dědičné"hříchy spočívají v tom,že v každé další inkarnaci nastupujeme své vlastní dědictví.Poznáváme v tom moudrost úsloví"nikdo ti nemůže způsobit škody kromě tebe samého."Existují činy,které nejsou trestány podle lidských zákonů.Existuje třeba krádež,která se maskuje jako výměna a podvod,jenž je prováděn jako obchodní transakce.Ať už ale zvolíme jakoukoliv masku,zákon příčiny a důsledku zůstává v platnosti.
Působení tohoto zákona můžeme pozorovat v každodenním životě.Lidé s nimiž se seznamujeme,situace,kterým jsme vystavováni a věci,které jsou nám dávány,či odebírány,to všechno je založené na příčinách,jež jsme stanovili v minulosti.
Neexistuje ani nezasloužené štěstí,ani nezasloužené trápení,jen příčina a důsledek.
Jestliže je člověk hodně nejistý a postrádá vnitřní pevnost,chybí mu sebedůvěra,schopnost prosadit se a názorová stabilita.
Tím vytváří nutnost toho,aby byl neustále konfrontován s lidmi,které tyto vlastnosti reprezentují.Možná si vezme za manželku dominantní ženu,nebo bude mít děti,které mu brzy"přerostou přes hlavu"nebo bude mít v zaměstnání spolupracovníky,kteří se začnou prosazovat na jeho úkor.
Bylo by zcela scestné dívat se na jeho životní situaci jako na nezměnitelný osud.Spíš by tento člověk měl vzniklé problémy vidět jako úkoly života,přijmout je a řešit,jinak bude později s úplně stejnou situací konfrontován na jiném místě a s jiným partnerem.A to se mu bude dít tak dlouho,dokud se nenaučí prosadit se a tím vyrovnat nedostatek.
Analogicky k tomuto zákonu se stále rodíme do potřebných životních okolností v nihž potkáváme ty,kteří nám ukřivdivili,nebo kterým jsme ukřivdili my,kteří při nás stáli a nebo kterým jsme pomohli.Tak to jde dál,dokud není vše opět vyrovnáno.
Uvedu jeden méně obvyklý případ.
Jak prezident Lincoln,tak prezident Kennedy se zabývali problémem občanských práv.Lincoln byl zvolen 1860,Kennedy v roce 1960.Následovníci obou prezidentů se jmenovali Johnson,byli demokraté z Jihu a členové senátu.Andrew Johnson se narodil roku 1806,Lyndon Johnson roku 1906.Lincolnův vrah John Wilkes Booth se narodil roku 1839,domnělý atentátník na Kennedyho Lee Harvey Oswald roku 1939.Oba byli zavražděni dřív než mohli být odsouzeni.Oba prezidenti byli zabiti ve stejný den,v pátek a oba za přítomnosti svých manželek.
Lincolnův sekretář s jmenoval Kennedy a zrazoval prezidenta od návštěvy divadla,sekretář Kennedyho se jmenoval Lincoln a zrazoval prezidenta od návštěvy Dallasu.John Wilkes Booth zastřelil Lincolna v divadle a uprchl do skladiště.Lee Harvey Oswald vystřelil na Kennedyho ze skladiště a utekl do divadla.Obě jména Andrew Johnson a Lyndon Johnson se skládají ze 13písmen,obě jména John Wilkes Booth a Lee Harvey Oswald z 15písmen.-Že by to všechno byla náhoda?
Ostatní lidé nám tedy také přinášejí osud.Když nám vnucují své názory,nebo když se řídíme jejich přesvědčením,neseme za ně následky.
Všechno jsou totiž jen nabídky od života,které nás nutí k vlastnímu rozhodnutí.Kdo opravdu chce,najde ještě stále dostatek přirozené potravy a nepotřebuje vyhledávat nic umělého,při nadměrné nabídce jídla nebo pití postačí zdvořilé odmítnutí a cizí názory a přesvědčení nás vyzývají k tomu,abychom si vytvořili vlastní mínění.V každém případě totiž neseme důsledky,takže bychom měli také vědomě stanovovat příčiny.
Dokud budeme hledat vinu u ostatních,budeme na míle vzdáleni pravdy.
Existuje však také osud splečenství.Každý člověk je v každé své inkarnaci svázán s osudem svého společenství.To se týká jeho rodiny,partnera,národa,celé jeho rasy.Jednoho člověka však může osud postihnout pouze tehdy,jestliže stanovil odpovídající příčinu,bez ohledu na to,jestli se jedná o naplnění osudu jednotlivce,nebo osudu celé skupiny.Přitom je jedno jestli jde o autonehodu,nebo havárii letadla,válku,či jinou katastrofu-ta je vždy vyvolána zúčastněnými podle zákonu rezonance.To platí i pro každou zdánlivou nespravedlnost,která nám je způsobena.
Nic nás nemůže postihnout náhodou,neboť i náhoda podléhá zákonu příčiny a důsledku.
Negativní a ničitelské myšlenkové formy,které lidé vytvářejí se shromážďují a vybíjejí se jako válka,revoluce,sociální nepokoje,nebo hospodářský krach.Také skupinový osud padá zpět na své původce,nikdo neujde vyrovnané spravedlnosti.To samé platí pro různé zločiny,nebo nákazy,které se v nějakou dobu vynoří a pak zase zmizí.
Lze tím také vysvětlit,proč někteří lidé při katastrofě jako by zázrakem vyváznou bez úhony.Nepodílejí se na skupinovém osudu i když jsou při tom,protože u nich není dána odpovídající příčina,která by se mohla uskutečnit.Podobné to je,když patříme do nějaké rodiny,která se zdánlivě bez našeho přičinění těší určitým výhodám.
Projevit se může pouze to,co je námi způsobeno.
Je ovšem také možné nést osud někoho jiného dobrovolně,jako akt opravdové lásky.
Jakmile skutečně pochopím působení zákona osudu,mohu s potěšením přijmout jakoukoliv nepříjemnost,jakoukoliv urážku nebo nevděčnost,neboť mi pomůže na mé duchovní cestě víc než chvála.
Jen málo lidí je ovšem ochotno rozeznat skutečnost od pouhého zdání.Nejsou ochotni připustit,že jsou vlastně obdarováni dvakrát.Jednak vyřeší opět další část svého osudu tím,že jej prožijí a jednak si současně získaným poznatkem rozšíří své vědomí.V těch nejtemnějších zkušenostech je skryta většina zlatého pokladu poznání a moudrý se učí,že právě za to má být vděčný.Lekce,kterou se od osudu naučil,totiž už nemusí být opakována.Každý člověk se ovšem musí inkarnovat tak dlouho,dokud neprožije působení všech jím stanovených příčin.Zákon osudu může však člověka dostihnout pouze tehdy,jestliže jedná podle své vlastní vůle.Jakmile nechá svou individuální vůli vplynout do vůle stvoření a nechá tuto vůli jen působit skrze sebe,je čirým výrazem harmonie svého opravdového bytí a je od osudu osvobozen.
Co je to karma?
V našem západním světě spojujeme slovo karma vždy s vinou a hříchem.Jsme více,či méně ochotni na sebe tuto vinu vzít,trpělivě svou karmu"nést"a tím ji rozpustit.To ovšem vychází z mylného pochopení karmy.To slovo pochází ze sanskrtu a znamená"čin,to co bylo stvořeno,působení,činění".
Není tedy naším úkolem trpělivě nést svou karmu,nebo ji co možná nejrychleji rozpustit,abychom byli konečně svobodní.Nejde ani o to,činit dobré skutky,abychom získali "lepší karmu"resp.si ji zasloužili.Karma nás konfrontuje pouze s následky našeho jednání,abychom nám jinak neviditelné činy pochopili a mohli je pozorovat jako v zrcadle.
Proto nemá smysl snažit se tohoto zrcadla co možná nejrychleji zbavit.Naopak,jde o to využit ho smysluplně pro svůj vlastní vývoj,což vždy znamená sebepoznání a seberealizaci.A to nakonec vede k jasnému uvědomění sebe sama.Na této obtížné,ale zajímavé cestě potřebujeme zrcadlo karmy k neustálé kontrole jestli děláme pokroky,nebo jsme sešli z cesty.Karma je proto náš přítel a pomocník na cestě vývoje,které se nemůžeme vzdát,pokud ji nechceme minout.Nový den koneckonců také nezačínáme s úmyslem vymazat něco,co jsme včera začali,nýbrž v tom chceme pokračovat.
Vstoupili jsme do tohoto života,abychom pokračovali v díle sebenalezení.
Přitom je nám naše karma trpělivým a spolehlivým přítelem na cestě.Veškeré přiklánění se k spirituálním,či duchovním oblastem nemá však velký význam,když nejsou získané poznatky využity v praxi.Mnozí získali velké duchovní znalosti,aniž by se to viditelně projevilo v jejich životě.Tady nám může pomoci jiný učitel,kterého nám karma posílá,resp.s kterým nás svede dohromady-a tím je náš partner!
Karma a partnerství
protože v tomto vesmíru neexistuje náhoda,nemůže být náhodné,ani tak důležité setkání,jako je setkání s partnerem.Spíše jsme si toto setkání volně vybrali,abychom pokračovali v určitých učebních krocích,s nimiž jsme začali v předchozích inkarnacích.Všichni se totiž snažíme,vědomě,či nevědomě o nalezení ztracené jednoty,která je pro nás v tomto duálním světě obzvlášť bolestná.
Smyslem partnerství je tedy vždy navzájem se od sebe a spolu učit,abychom nakonec objevili hledanou jednotu v sobě.
Život každého senzitivního,duchovně orientovaného člověka je formován touhou po ztracené jednotě,což vždy znamená hledání sebe sama.
Žijeme v tomto světě duality,protože jen tady se můžeme vrátit zpět k jednotě.Jedině ona neustále bolestně prožívaná dualita v nás totiž udržuje živou touhu po jednotě.
Prvním krokem k této jednotě je spojení s jiným člověkem,s nímž můžeme splynout v dokonalou jednotu.Ale i když se nám to podaří,zjistíme,že je to porád jen první krok.Partnerství je totiž jen podporou na cestě k nalezení jednoty v nás samotných,to je koneckonců také veškerý smysl partnerství.Když tohle nemůže-nebo již nemůže-splňovat,ztrácí svůj smysl a musí se rozpustit.
Smyslem partnerství tedy není vytvořit si pomoci druhého krásný,harmonický,nebo dokonce pohodlný život.I když je ten druhý pro mě ideální partner,možná dokonce moje "duální duše",právě ta duše s níž jsem nejúžeji spjat na mě klade největší požadavky a tím mě povzbuzuje.Potíže,které přitom vznikají mají něco společného vždy pouze se mnou,nikdy s tím druhým.Proto je mohu také vyřešit jen sám v sobě.
Dva lidé,kteří jsou karmicky spojeni,tedy nemají za úkol si "vzájemně vyřídit účty",nýbrž jsou jeden pro druhého šancí na rychlejší duchovní růst.Měli by tuto šanci vědomě využít.
Jestliže je tento úkol splněn,nebo jestliže v partnerství už není možné ho plnit dál,pak partnerství ztratilo svůj smysl,svůj vnitřní obsah. Když na něm oba partneři přesto nadále lpí,je to mylně pochopený ohled,je to bezohlednost vůči tomu druhému i vůči sobě.Tím,že jeden z nich trvá na něčem přežitém,brání tomu druhému,aby se u něho projevilo to,co život teď chce přinést.Oba tak blokují svůj další vývoj.
Pravé partnerství se tedy může skládat jen ze dvou samostatných,"celých" bytostí,které si uchovávají svou individualitu i ve spojení s tím druhým.Jen tak jsou partneři skutečně ochotni pohlédnout na své slabé stránky,které se jim díky tomu druhému odkrývají a mohou se setkat v kosmickém vědomí a duchovní otevřenosti.Jen tak se ukazuje,jak obohacující a vzrušující může být partnerství,takové,jaké bylo stvořením zamýšleno.
Kurt Tepperwein
Duchovní zákony
