Současná medicína se tvrdošíjně rozvíjí v duchu materialistického světonázoru. Důraz klade na doslova rozpitvání člověka na jednotlivé buňky a atomy hmotného těla. Přesto skutečnou podstatu onemocnění nenalézá, a touto cestou ani nemůže. Vždyť ani léky ani operacemi nebývá nemoc skutečně odstraněna. Její příčina zůstává totiž neoslovena a nemocný i po průchodu kolosem zdravotnictví není často vůbec zdravý a mocný.

Dokonce bývá i nabádán, aby se s nemocí naučil žít – samozřejmě za podpory léků a pod monopolní kontrolou lékařů a farmaceutů (viz diabetici, epileptici, kardiaci, hypertonici …). Stává se tak zmanipulovaným – mnohdy doživotním – konzumentem produktů „průmyslu akademické medicíny“. Zmanipulovaný proto, že je přesvědčený, že to tak je v pořádku, že odpovědnost za jeho zdraví převzali odborníci, které si platí, a má tak své zdraví pojištěno. Cui bono?! (komu ku prospěchu?).

Tak se stalo normálním  a samozřejmým, že čekárny zdravotnických pracovišť a lékáren se denně plní opakované kontrolovanými, ale stále ne-mocnými nemocnými. Stalo se zvykem, že noví a noví ministři zdravotnictví konstatují krizi systému zdravotnictví a krizi jeho financování, aniž by byla konstatována její skutečná příčina. Už se ani nepozastavujeme nad opakovanou informací, že na obchodní stezce peněz za lidské zdraví mezi nemocným, lékařem a prodejcem či výrobcem léků zase došlo ke kolapsu. Prodejci či výrobci vyhrožují zastavením dodávek „zdraví“, nepodpoří-li stát jejich „spravedlivé“ požadavky a nevyškrábe-li rezervy (rozuměj z kapes nemocných), aby zase chvíli mohl dotovat nesolventní zdravotnická zařízení. Přitom právě jejich lékaři pilně předepisují další a další léky dnes již zjevně dle diktátu mocných farmaceutických koncernů. Tyto praktiky fungují jen díky nevědomosti – mnohdy záměrně udržované – o pravé podstatě nemoci a léčby. A toto všechno si bezmocní pacienti nechávají líbit. Takový zaujímají ke svému zdraví postoj. Oni se chtějí nechat léčit. Je to směšné, smutné, nedůstojné a trapné zároveň.

Znám nemocné ženy, které váhají, jestli předepsané léky vyhodit, protože ani po letech užívání necítí úlevu, nebo si je příště ani znovu nevyzvednou v lékárně. Ale na otázku, zda by tedy nebylo lepší k lékaři vůbec nejít, reagují zděšením – „To ne! Kdyby mi něco opravdu bylo, měla bych to těžké.“ „A to pokrytecké, alibistické, nemorální lhaní vám nevadí? – Co když se lékař zeptá, jak užíváte …?“ „On se neptá.“

Tak vlastně nemocný kupuje od lékaře přes lékárníka iluzi uzdravení a živí tím v lékaři iluzi o důležitosti jeho léčby i důležitosti jeho vlastní. Nehmotné příčiny způsobují nemoc a nehmotné iluze ji nemohou vyléčit. Je to uzavřený kruh.

Ale setkávám se i se zdravotními sestrami, které přestávají být schopné se dívat na to, jak nemocným medicína a bohorovný postoj lékařů vůbec nepomáhá. Potkávám dokonce magistry farmacie, kteří už se nedokáží podílet na „prodeji iluzí“ těm, kteří pravidelně přicházejí s recepty a odevzdaně odcházejí s igelitovými taškami plnými zásob léků, bez nichž si už život nedovedou představit. Jsou zdraví? Ne. Je to jen obchod s iluzemi.

Skutečnou moc nad sebou – tedy i svým zdravím – nemůžeme získat zvenčí od někoho jiného. Změnit svůj nemocný, bezmocný až beznadějný postoj na mocný a plný naděje můžeme jen my sami. Ten, kdo už tohle aspoň tuší, se dostává nutně k myšlenkám etikoterapie. Ta nehledá venku a ve hmotě, ale uvnitř své duše.

Dr. Ctibor Bezděk, zakladatel etikoterapie, říká že … „Příčinou všech nemocí a běd jednotlivce i lidstva je jedna lidská vlastnost a tou je sobectví.“ Jedinou skutečnou léčbou je tedy odstranění sobectví ze života jedince a tím i společnosti. A jsme u základní problematiky etikoterapie, u zásadních etických postojů člověka. Nemáme právo sobecky potlačovat svobodnou vůli druhého a nemáme právo ani sobecky potlačovat svoji svobodnou vůli. Pokud to děláme, způsobujeme nemoc druhému nebo sobě. Pokud se nám postoj utlačovatele nebo utlačovaného stal zvykem, stáváme se eticky nemocní (od řeckého étos – obyčej, zvyk, dobrý mrav) – nežijeme mravně, tedy zdravě. Rozhlédněte se kolem – vidíte to hned. Rozhlédněte se v sobě, a chcete-li to vidět, vidíte to taky hned. No vidíte. Pro ty, kteří se už rozhodují to, co vidí nejen vidět, ale taky napravit – pro ty je tu etikoterapie. Pro ty, kteří už začali vyciťovat, jak se jim opakované nemocné postoje staly normou formující fyzické tělo a jeho vnitřní pochody, a kteří už se rozhodují si to nenechat líbit, protože se jim to nelíbí, pro ty je tu etikoterapie. Je to nejtěžší léčba – proto, že klient musí své nemocné zvyky změnit sám. Je to léčba nejtvrdší – proto, že v ní už nelze pohodlnými iluzemi nahrazovat pravdu o sobě. Terapeut je zde už jen pouhým zrcadlem ukazujícím na nedodělky na cestě k sobě i k druhým – na cestě k pravdě a lásce. Začíná proces uzdravování, skutečná léčba podstaty.