ZÁKON LÁSKY
Láska je základním zákonem síly,jíž říkáme Bůh.Když se naučíme milovat a dokážeme to spojit a s moudrostí,jsme dokonalí.
Dokud jsme na Zemi,je naším úkolem-smyslem našeho života-naučit se milovat.
To neznamená jen lásku k partnerovi,nýbrž lásku všeobecnou,všeobsahující,která nevylučuje nic a nikoho a stává se tak poslem lásky boží.Milovat znamená také využít všech možností jak být nadějí pro své bližní.
Zamilovanost a pravá láska jsou tak rozdílné jako květ a plod.Plod se objeví až když květ uschne a odpadne.
Láska znamená chápající a vědomé přijímání nedokonalostí.Láska není žádný vnější projev,nýbrž základní proměna našeho bytí.V lásce potkáváme právě vždy toho partnera,který je odrazem nás samých.Jen takového partnera jsme schopni k sobě přitáhnout podle zákona rezonance.Často hledáme lásku v partnerském vztahu jenom proto,že nejsme schopni milovat sami sebe.Každý má vědomě,či nevědomě o sobě vytvořený nějaký ideální obrázek a neakceptuje proto,že skutečnost je jiná.Protože zevnějšek je jen odrazem jeho nitra,odmítá i svůj zevnějšek.Ale ideální obrázek je cílem.A cíle můžeme dosáhnout jedině tehdy,když se vydáme na cestu.Odmítání svého vlastního já,takového,jaké je,odpovídá našemu pocitu,že jsme měli být jiní.Ale jiní budeme jedině,když se změníme.Tuto možnost máme v každém okamžiku.Můžeme ji však využít jedině,když se nejprve přijmeme takoví,jací jsme a jako takoví se budeme mít rádi.
Milovat nějakého člověka znamená dávat se,chtít pro toho druhého to nejlepší a přát mu,aniž bychom za to chtěli něco zpět.Láska chce dávat a naplňuje se dáváním.
Láska je radost,kterou pociťujeme v myšlenkách na milovaného člověka,nebo v jeho přítomnosti.Radost z toho,že můžeme být v jeho blízkosti,že se z něho můžeme těšit,nebo s ním nalézat naplnění v nějaké společné činnosti.
Milovat znamená otevřít se,vpustit toho druhého dovnitř,nechat ho podílet se na mém nitru.Sdělovat mu sebe sama,všechno s ním chtít sdílet.Milovat znamená přispívat s radostí k blahu druhého a pro jeho osobní rozvoj a být tu zcela pro něho.
Často říkáme "Miluji tě"a přitom vlastně máme na mysli"Potřebuji tě",nebo "Neopouštěj mě."To jenom dokazuje,že jsme ještě nepoznali opravdovou lásku.Předpokladem pro to je,že začneme milovat sami sebe a bezvýhradně se přijmeme takoví,jací jsme.Řekněme "ano"našemu bytí takovému jaké je.Pak dokážeme být šťastní a spokojení i když budeme sami.Pak už nás ani nebude bolestně zasahovat kritika ostatních a budeme osvobozeni od závislosti.Dokud totiž toho druhého potřebuji,nejsem skutečně svobodný.Když se osvobodíme od strachu,že nás někdo opustí,jsme schopni dát svému partnerovi větší svobodu.Teprve pak je možná opravdová láska,neboť lásku není možno uvěznit a násilím držet.Když to zkusíme,láska zahyne.To co zbude,bude jen zvyk.
Nějaká osoba nás přitahuje,když se nám podobá,když v ní nalézáme potvrzení svého bytí takového,jaké je.Ale i protiklady nás přitahují,pokud se dokážou doplnit.Potřebujeme a přitahujeme to,co nás činí úplnými.Je tedy možné říci,že základní podobnosti v nějakém vztahu tvoří jeho podstatu a navzájem se doplňující rozdílnosti vytvářejí to,čím nás ten druhý fascinuje.
Zamilovanost zná extrémní výkyvy nálad a žárlivost a nezúčastněným se jeví jako dost egoistická,protože trvá na opětování citů.Zamilovanost může být pro milovaného velmi stísňující,náročná,ba dokonce dusící,neboť vyžaduje neustálé důkazy lásky.Zamilovaný chce vlastnit toho,koho miluje,mít ho jen pro sebe,a je na něm závislý.Jakmile se ale v lásce objeví závislost v jakékoliv formě,je vztah narušený.
V lásce si ze srdce přeji,aby byl ten druhý šťastný a jsem ochoten proto udělat všechno.Dát mu čas,když ho potřebuje,pozornost,když ji potřebuje a volnost,když ji potřebuje.V Lásce neočekávám za každou cenu opětování svých citů,nýbrž jednám z něžné náklonnosti,z úcty a respektu,ba i z obdivu.Mohu vedle svého milovaného milovat ještě jiné lidi a připouštím,že on má právo na totéž.Nejsem emocionálně závislý na reakcích toho druhého,neboť ho miluji nezávisle na tom,zda budou moje city opětovány.
Je láska umění?
Většina lidí si myslí,že láska je věcí náhody,něco co se stane,když má člověk prostě štěstí.Jestliže je ale láska umění,pak vyžaduje vědomosti o souvislostech a také ochotu učinit to,co je zapotřebí.Problém je v tom,že většina lidí se zajímá jen o tu část lásky,kterou dostávají.Chtějí být především sami milováni a méně se starají o svou vlastní schopnost milovat.
Mnozí si také myslí,že se není co učit,protože láska zívisí na objekktu,a ne na jejich schopnostech.Stačí,když potkám toho pravého partnera,a láska přijde sama od sebe,myslí si.Zapomínají,že milovat znamená dávat a brát-a že láska vždy začíná dáváním.V tom spočívá její největší tajemství.
IDEÁLNÍ PARTNERSTVÍ
Každý člověk se snaží najít ideálního partnera,ale jen málokteří mají dojem,že se jim to podařilo.
Ideální partner,nebo-li duševní partner je osoba,s níž je možné se optimálně rozvíjet.Není to jen spojení dvou lidí,nýbrž dvou duší,se všemi z toho vyplývajícími důsledky pro soužití a pro lásku.
Duševního partnera potkávám na duševní úrovni,daleko od všech naučených postojů,rolí a očekávání.Stává se tak pro mě "branou"k vnitřnímu ráji,cestou k mé vlastní celistvosti.Miluji ho takového jaký je,a ne takového,jaký by podle mých představ měl být.Cílem duševního partnerství je být zcela sám sebou a přitom tomu druhému pomoci opustit myšlenkové a emocionální vzorce,které ho neustále znovu stahují zpět na rovinu očekávání a hraní rolí.S duševním partnerem žiji v atmosféře volnosti a důvěry,která jediná umožňuje pravou lásku.
Duševního partnera potkávám na duševní úrovni,daleko od všech naučených postojů,rolí a očekávání.Stává se tak pro mě"branou k vnitřnímu ráji"cestou k mé vlastní celistvosti.Miluji ho takového jaký je,a ne takového,jaký by podle mých představ měl být.Cílem duševního partnerství je být zcela sám sebou a přitom tomu druhému pomoci opustit myšlenkové a emocionální vzorce,které ho neustále znovu stahují zpět na rovinu očekávání a hraní rolí.S duševním partnerem žiji v atmosféře volnosti a důvěry,která jediná umožňuje pravou lásku.Jako duševní partneři zažíváme lásku,která nám poskytuje volnost a vytváří odstup,nutný pro oboustranný rozvoj.Je to cesta nalezení vlastní pravdy a jejího následování.Svoboda je možná i bez lásky partnera,láska však bez svobody možná není.To nejen znamená,že tomu druhému ponecháme veškerou volnost,nýbrž,že i sami zůstaneme volní,aniž bychom toho druhého potřebovali.Teprve tehdy jsme s ním proto,protože chceme,a ne proto,že musíme!
Jistý muž hledal po celý svůj život ideální partnerku.Zbohatl a stal se slavným,ale zůstal sám.Když byl starý zeptal se ho jeden reportér,jestli jeho hledání partnerky mělo nějaký úspěch,a on odpověděl:"ale ano nalezl jsem ji.Když mi bylo třicet,potkal jsem ideální ženu.Jenže to mělo háček-ona totiž zrovna také hledala ideálního muže!"
Mnohým z nás se stává to samé co onomu muži.Hledáme ideálního partnera a přehlédneme přitom,že podle zákona rezonance jej můžeme přitáhnout teprve tehdy,až se sami staneme ideálním partnerem.
Proto je ten partner s nímž právě máme vztah,pro nás právě teď tím ideálním,protože nás konfrontuje přesně s těmi lekcemi,které se ještě musíme naučit,abychom skutečně byli ideálním partnerem.
A děláme ještě jednu chybu.Hledáme lásku venku-chceme být milováni.Nevědomky toužíme po tom,co jsme zažívali v dětství,když jsme byli milováni takoví jací jsme byli.Všichni se o nás starali a my se cítili v bezpečí.Je pochopitelné,že tento pocit lásky a bezpečí chceme zažívat dál.Jenže můžeme dostat jen tolik lásky,kolik ji sami dáváme.Mateřská láska byla jakousi "zálohou",ketrou jsme dostali od života a kterou musíme jako dospělí splatit,neboť můžeme sklízet jenom to,co jsme zaseli.Láska je jako osamělá horská chata,člověk v ní najde jen to,co si do ní donese.Přestaňme tedy dělat tu chybu,že se budeme zajímat jen o tu část lásky,kterou dostáváme,ale začněme sami lásku dávat.Naplňme se láskou a staňme se milujícími lidmi.
UMĚNÍ BÝT SÁM
Mnozí lidé mají strach ze samoty.Bez partnera se cítí neschopni života,nedokážou být šťastní a doufají,že jejich osamělost zmizí,když budou s někým žít.Dva nešťastní lidé se však nestávají šťastnými jen proto,že jsou spolu.Navíc se k tomu připojí strach,že toho druhého opět ztratí.Strach není dobrou základnou pro opravdovou lásku.
Být sám je úkol,který se jednou nabídne každému člověku.Před tímto úkolem není úniku a je nutno jej vyřešit.To neznamená,že se musím stát poustevníkem,nebo samotářem.Tato samota neznamená žádnou trýznivou izolaci.Když ovládnu umění být sám,znamená to,že získám jasné a bystré sebeuvědomění,vědomí,že jsem se vším za jedno.V tomto vědomí jsem intenzivně a hluboce spojen s ostatními,a tím i s celkem.Tato hloubka nevychází z myšlení,nýbrž zahrnuje všechny oblasti bytí.Teprve potom se stávám autonomním.Teprve potom je možná opravdová láska.
Ideálního partnera však mohu potkat až teprve tehdy,až se sám stanu ideálním partnerem.Svou velkou lásku potkám,teprve až ji naleznu v sobě.
Pak ji sice už zvenčí nebudu potřebovat,ale teprve tím ji učiním možnou,přitáhnu ji k sobě podle zákona rezonance.Smyslem partnerství je to,že ten druhý mě konfrontuje s mými nedostatky.Že mi ukazuje,kde ještě nejsem dokonalý.S tím druhým zůstávám,protože ho miluji,a případný spor s ním mě má nakonec přivést k sobě samému.
Velké štěstí nezískám tím,že budu dostávat co možná nejvíc lásky od svého partnera,nýbrž tím,že zdokonalím svou vlastní schopnost lásku přijímat a rozdávat.Dokud já sám nemiluji,zůstává moje duše prázdná.Cílem partnerství tedy není láskyplně cukrující párek hrdliček,které bez sebe nedokážou být,nýbrž v ideálním případě dva lidé,kteří jsou spolu a přitom je každý z nich zvlášť "celistvý",kteří se proto již nepotřebují,protože každý z nich převzal a přijal aspekty toho druhého.
CESTY K PRAVÉ LÁSCE
Prvním krokem na cestě k opravdové lásce je to,že tomu druhému věnuji bezpodmínečnou náklonnost a z této náklonnosti získám tolik uspokojení a štěstí,že se už neptám,co za to dostanu.
Když něco dostanu,je to dárek navíc.Pokud chci být v lásce šťastný,musím se zbavit dvou věcí:strachu,že nebudu dost milován,a žádosti chtít toho druhého vlastnit.Neboť,kdo má strach a chce vlastnit,ztratí nakonec úplně všechno.
Pokud má mít moje láska dlouhého trvání,potřebuje tři předpoklady.
-obdiv
-společný úkol ,pro který se nadchnou oba
-porozumění
Pokud chci,ale potkat pravou lásku,musím nejprve objevit v člověku Boha-a nejen v jednom,nýbrž ve všech lidech.Opravdová láska totiž nemá hranice.Nemohu milovat jen jednoho a ostatní ze své lásky vyloučit.Opravdová láska tedy není můj vztah k jednomu protějšku,nýbrž láska,která existuje i bez něho.Láska je prostá,proniká mnou a naplňuje mne.Teprve z tohoto hlubokého vnitřního pocitu a poznání božského ve všem vzniká "láska ke všemu",která už nikoho a nic nevylučuje.Tato pravá láska je naladění se na vibrace božského aspektu"bytí za jedno se vším a ve všem."Nemusím se učit milovat,musím jen dovolit,aby láska,která je mou vnitřní pravdou,mohla volně proudit.Je třeba rozpustit blokády a překážky,aby láska ve mně mohla vzniknout a projevit se.
Jestliže skutečně miluji,pak se láska děje skrze mne.
Láska je naše vlastní bytí.Proto se ji nemůžeme naučit a ani to nepotřebujeme,musíme se jí jen otevřít a přijmout ji.
Lásku přijmu,když budu víc sám sebou,když se víc "vrátím sám k sobě" jako někdo,kdo se z bezvědomí probírá opět k vědomí.Toho dosáhnu,když přestanu chtít být někým jiným.
Přestanu chtít uskutečnovat ideál a poznám,že jsem právě takový,jaký jsem měl být,a že jedině tak mohu zaujmout místo,které mi náleží,a optimálně splnit svůj úkol,který mi byl dán.Nemusím se měnit,mým úkolem je pouze být sám sebou.K tomu také patří poznání,že vnitřní obrazy,které určují můj život nepocházejí ode mne.Teprve až se oprostím od představ těch ostatních,mohu začít skutečně žít svůj život.
Teprve pak mohu přijmout své bytí takový,jaký jsem,a říci mu"ano".Teprve pak se mohu mít skutečně rád a jsem i schopen milovat ostatní.
Již nemusím ze své lásky nikoho vylučovat.Stávám se milujícím člověkem.
Kurt Tepperwein
Duchovní zákony
